Podklady pro popis událostí ve společnosti v průběhu času

Klíčovým dokumentem ze kterého vycházíme při výběru informací z historicky nejvzdálenější doby je fotokopie ručně psaných vzpomínek pana Aloise Benetky absolventa průmyslové školy na pražském Smíchově (1921). Popisuje události spojené s prací u Montážního podniku spojů do roku 1939. Vzpomínky byly napsány v letech 1973 a 1974.
Dalšími zajímavými dokumenty jsou vzpomínky pana JUDr. Jaroslava Štrause popisující léta 1958 až 2000 a fotokopie vzpomínek pana Rudolfa Schlittera popisující období 1925 -1975 zaměřené více na technologické stránky profese, které ovlivnily změny uvnitř společnosti. Detailní vývoj závodu 04 na Moravě popisuje pan Ing. Jaroslav Kutálek ve svých Vzpomínkách na leta 1960-1989 sepsaných v roce 1998.
Jsou k dispozici také texty popisující změny v letech 1989 až 2005 zpracované panem Ing. Lubošem Švandou a informace pracovníků, kteří zastupovali společnost Wandel und Goltermann.

Zajímavé historické momenty z počátku činnost firmy - v létech 1918 - 1930

V roce 1882 byla zřízena první telefonní ústředna v Praze v Richterově domě (Malé náměstí 11/ Michalská 25, Praha Staré Město ), která byla plně funkční až do začátku 20.století. [M. Wagnerová: Příběhy starých pražských domů.]
Po skončení I. světové války a vzniku Československé republiky (28.10.1918) bylo zřízeno Ministerstvo pošt a telegrafů pro správu, provoz a údržbu poštovních telegrafních a telefonních služeb, které převzalo stávající místní a meziměstské telekomunikační sítě od rozpadlého Rakousko-Uherska. Tyto sítě byly budovány převážně nadzemními metalickými vedeními po sloupech nebo, a to hlavně ve městech, na kovových konzolách.
Ihned po vzniku republiky se začalo uvažovat o výstavbě moderní meziměstské ústředny na Žižkově ul.Fibichova, do které by byly zatahovány nově stavěné dálkové kabely. S ohledem na potíže s vyvlastněním, mohlo dojít ke koupi pozemků pro tuto stavbu až v únoru 1920. Výstavba ústředny včetně technologie zesilovací stanice byla pak dokončena až 6.6.1927.
Situace v nově vzniklém státě ihned po válce byla svízelná jak po stránce materiální tak i finanční a proto se mohlo k plánované obnově a rozšíření převážně místních sítí s příslušnými telefonními ústřednami ve větším měřítku, rozvrženém do několika let, přikročit teprve v roce 1922.
V té době se také začalo uvažovat o výstavbě meziměstských telefonních kabelů. Inspirací k tomu byly jistě i zprávy o stavbách dálkových kabelů v zahraničí a to: výstavba kabelu Chicago – Philadelphie 1.600 km v roce 1919, výstavba kabelu Londýn – Manchester 300 km v roce 1922, jakož i výstavby meziměstských kabelů v sousedních státech (Německo a Rakousko) a také ve Švédsku, Holandsku, Itálii, Belgii, atd.
Po válce se výstavba dálkových kabelů v celé Evropě soustředila převážně na stavby národních místních a meziměstských sítí. Koncem roku 1922 byl vysloven požadavek na vzájemné propojení budovaných národních sítí a vytvoření sítě mezinárodní . Dne 2.11.1922 pan Frank Gill zástupce firmy Western Electric Company (WEC) pro Evropu navrhl zřízení mezinárodní komise, za účelem zřízení mezinárodní sítě v Evropě. Organizace se ujala Státní telegrafní správa ve Francii a svolala na termíny 12.-20.3.1923 poradu do Paříže (6 států), na které byl ustaven přípravný výbor a Poradní sbor pro telefonní spoje na velké vzdálenosti (C.C.I.). Pro stavbu, udržování a rozvoj mezinárodní telefonní sítě byly na tomto jednání navrženy hlavní směrnice a byl stanoven program pro roky 1923 -1924 a pravděpodobný vývoj na dalších deset let.
Další pařížská konference, která se konala ve dnech 28.4.-3.5.1924 se zúčastnilo již 19 států včetně zástupců ČSR. Na základě zkušeností z výstavby v jednotlivých státech, jejich projektů a návrhů předložených na této konferenci pak Mezinárodní výkonný výbor na svém jednání dne 24.11.- 1.12.1924 shrnul předložené materiály a připravil konečný návrh norem pro výstavby, udržování a provozování meziměstských sítí. Ty pak předložil Mezinárodní konferenci konané 2.-25.června1925 ke schválení. Tím byla stanovena pravidla, normy a zásady pro stavbu dálkových kabelů a jejich začlenění do mezinárodní sítě. Stavba dálkových meziměstských kabelů po válce, hlavně v Německu a Rakousku, postupovala velmi rychle.
S ohledem na potřeby hospodářského rozvoje vypracovalo Ministerstvo pošt a telegrafů v roce 1923 všeobecný plán na vybudování kabelové sítě v ČSR. obr. 2-2.
Pro velké provozní přetížení telefonního úseku mezi Prahou a Kolínem byl podán návrh na přednostní výstavbu dálkového kabelu v tomto úseku, s předpokládaným prodloužením do Brna a Bratislavy. V roce 1923 byla proto, za hmotné podpory tří českých kabelových továren

která měla, pod dozorem poštovní a telegrafní správy a v souladu s pokyny zahraniční firmy - majitelky patentů na DK, provádět zhotovování plánů, školení pracovníků a zajistit zahájení stavby (předání staveniště) na tomto prvním dálkovém kabelu v ČSR.

Současně od července 1925 do srpna 1925 byla posílena Kabelová projekční kancelář z původně tří pracovníků na 15 a pro nedostatek místa v ulici Bredovské obr.1-1 byla, pravděpodobně v červnu 1925, přesunuta do nově pronajatých prostor na adrese Ječná 32/518 (dříve 28n) obr.1-2. Protože organizační, hmotné a personální podmínky byly, vznikem Společnosti pro stavbu dálkových kabelů a posílením projekčních kapacit, zajištěny, mohla být zahájena výstavba prvního dálkového kabelu.
Dne 11.4.1927 byl schválen vstup firmy Siemens a.s. (výroba elektrických zařízení v Mohelnici) a stal se z ní pátý společník Společnosti pro stavbu dálkových kabelů. Vlastní přijetí bylo dokončeno 29.1.1928. V roce 1927 došlo ke změně názvu čtvrtého společníka International Western Elektric Company Inc. na International Standard Elektric Corporation.

Stavěné dálkové kabely té doby používaly DM symetrické čtyřky s papírovou izolací. Přenosová kapacita byla zvyšována vytvářením fantomních okruhů. Dosah kabelů byl zvyšován použitím těžké pupinace, což na druhé straně vedlo k zúžení frekvenčního pásma a zvýšení zpoždění telefonního signálu a znemožňovalo tak vytvoření kvalitní dálkové sítě pro telefonní službu. Ke změně došlo až s nasazováním nf zesilovačů, které umožňovaly kompenzovat útlum kabelu i při střední a lehké pupinaci. Tato skutečnost pak dovolila vytvoření celoevropské sítě pro kvalitní telefonní službu. Z pramenů není zřejmé, zda se v té době "Montážka" na výstavbě nf zesilovacích stanic podílela. (Paradoxní je, že do té doby byly evropské dálkové telefonní služby realizovány na vzdušných vedeních s průměrem vodičů 4 až 5 mm)

Historické momenty z období 1930 - 1961

V roce 1930 byla zahájena výstavba administrativní budovy Společnosti v Obloukové ulici, která byla dokončena v roce 1932, a bylo jí přiděleno č. 12 obr.1-4. K nastěhování došlo pravděpodobně v roce 1933. V létech 1931 až 1938 pokračovala výstavba dálkových kabelů, podrobnosti se bohužel nedochovaly, stejně tak jako informace o činnosti Společnosti v průběhu II. světové války. Víme jen, že v roce 1940 došlo ke změně názvu na Českomoravská společnost telekomunikačních kabelů s.r.o. se sídlem Oblouková 12.

V roce 1945 byla Společnost rozpuštěna a její činnost, včetně pracovníků byla včleněna do služeb Československé pošty a to v nové organizaci pod názvem "Stavební správa pro výstavbu dálkových telekomunikačních kabelů", kterou vedl pan Růžička. Již krátce po "vítězném únoru" uplatňoval nadřízený orgán ( Ministerstvo pošt ) důsledně principy centrálního řízení tím, že podniku stanovoval organizační strukturu až do úrovně pracovních čet. obr.2-10

V roce 1949 (po únoru 1948) byl zřízen národní podnik Československá pošta a naše firma získala nový název "ČSP – montážní správa Praha". Firma byla 1.5.1952 znovu přejmenována na Správa spojů– montážní správa Praha a sídlila nadále v Praze Vršovicích v Obloukové ulici č. 12/951. Ředitelem byl jmenován pan Antonín Pergl, účetní ředitel pan Procházka, hlavní inženýr pan Ing. Žák. Výrobní útvar měl střediska pro výkopové práce a pokládku (pan Václavík), montáží DK (pan Večeřa), vnitřních montáží (pan Jan Tomaides) a projekce (pan Zedlo). Skladové hospodářství bylo v Hostivaři, ulice V Chotejně. V období leden 1954 – červenec 1954 byla mzdová účtárna dočasně umístěna v budově ústředny Fibichova a potom se přestěhovala do ulice Obloukové.

V roce 1958 sloučením Správy spojů – montážní správy Praha, krajských Spojmontů a montážní složky národního podniku Tesla Karlín, který se zabýval montážemi především velkých telefonních ústředen, vznikl nový podnik pod názvem Montážní podnik spojů Praha (dále MPSP, nebo "Montážka") jehož ředitelem byl jmenován pan Josef Both. Ředitelství nového podniku (který byl, pokud jde o jeho postavení, nadále součásti státní správy v oblasti spojů) sídlilo nejprve v Obloukové ulici č. 12/951, později pak na adrese Engelsovo nábřeží 42/390 poblíž Železničního mostu obr.1-5 a od roku 1959 ve čtvrtém a z části i třetím patře budovy obvodní pošty v Praze 2, Moravské ulici obr.1-8. Prostory pro výrobní základny byly získány jednak ve druhém poschodí obvodní pošty v Praha 5 na Smíchově v Preslově ul. č. 12 pro závod 2 obr.1-9 a jednak ve starých barácích v Karlíně na pozemku mezi Invalidovnou a železniční tratí obr.1-6 a 1-7, kde mimo závody 1 a 3 sídlila i část správy a oddělení projekce. Podnik byl centralizovaný a jeho úkolem byla zajišťovat velké stavby kabelových sítí, včetně kabelových i radiových přenosových zařízení a dále výstavbu veřejných, ale i velkých pobočkových telefonních ústředen, a to ve všech českých krajích.

Změny struktury společnosti v letech 1961 - 1990

Začátkem šedesátých let došlo k výměně na postu ředitele a nově byl do této funkce jmenován pan Josef Rottr, který v roce 1961 zreorganizoval podnik vytvořením jeho správy a podřízených výrobních závodů:

Závod 01 - ředitel pan Otakar Novotný.
Tento závod byl přímým pokračovatelem tradic původní firmy a zabýval se výstavbou dálkových sítí včetně instalace přenosových zařízení na kabelech a radiových spojů.

Závod 02 – ředitel pan Bohumil Papírník.
Úkolem závodu byla výstavba místních sítí, veřejných telefonních ústředen a z počátku i kabelovodů.

Závod 03 – ředitel pan František Lehovec.
Náplní tohoto závodu bylo budovat velké podnikové sítě včetně menších pobočkových ústředen a v pozdějších dobách pak i montáž požárních a zabezpečovacích zařízení. Závod se výrazně podílel na stavbách průmyslových komplexů v zahraničí, a na našich ambasádách.

Závod 04 - ředitel pan Rudolf Schlitter.
Závod v Gottwaldově sídlil na počátku v budově Okresní správy spojů v Sadové ulici a po výstavbě velkého provozního areálu v Gottwaldově – Loukách se do něj celý přestěhoval. Jeho náplní bylo zajišťovat kompletní výstavbu dálkových a místních sítí na Moravě, výstavbu montovaných ústředen a z laminátových a duroplastových panelů (vyráběných ve Zruči nad Sázavou) výstavbu neobsluhovaných zesilovacích stanic - bunkrů.

Závod 05 – ředitel pan Josef Boudník.
Výrobní závod vznikl ve Zruči nad Sázavou v roce 1964. Firma uspokojovala potřeby spojů v oblasti velkoprostorových obalů a krytů technologií jako na příklad laminátových domků pro malé telefonní ústředny, domky pro nácestnou technologii ČSD, "bunkry" pro umístění nových vysokofrekvenčních systémů maďarské provenience, nasazovaných na nízkofrekvenční kabely atd. V roce 1974 přešel pod Ředitelství výstavby spojů. Tehdy byl již ředitelem pan Ing. Josef Richter.
Dnes je z ní samostatná akciová společnost Variel, a.s., která má asi 150 zaměstnanců a dobře se uplatňuje na trhu svými výrobky.

V roce 1967 dostal MPSP výpověď z areálu v Karlíně a v prostorách někdejší malé cihelny v Ďáblicích, která byla zakoupena již v roce 1958 spolu s pozemky v Bořanovicích, Úvalech a ve Zlonicích, byla již v roce 1966 zahájena výstavba základny pro správu závodů 01 a 03. V Úvalech a ve Zlonicích pak byly vystavěny skladové a kompletační sklady. V Bořanovicích za Prahou, byl vybudován stavební dvůr pro závod 01, opravárenská základna mechanizmů a nákladních vozidel, školicí a poradní středisko a 6 obytných domků za použití plastových dílů ze Zruče n.S. V Dolínku u Odolené Vody vznikla základna pro střediska montáže dálkových sítí.
Rok 1968 byl pro vývoj podniku poměrně významný. Závody 01 a 03 se stěhují do nového areálu v Ďáblicích obr.1-10 a 1-11. Politické změny, k nimž došlo následně v roce 1969, zamíchaly postavením řady osob. Ředitel pan Josef Rottr odešel na Ústředního ředitelství spojů a novým ředitelem MPSP byl jmenován pan Zdeněk Kabele. Od 1.7.1969 dostal podnik nový název a to Telekomunikační montáže Praha.
V roce 1973 došlo k další změně názvu podniku na Montážní podnik spojů Praha a do areálu Ďáblice se přestěhoval ze Smíchova i závod 02.

Provoz výstavby kabelovodů – vedoucí pan Vlastimil Barták.
Byl zřízen v roce 1975 a zajišťoval výstavbu rozhodující části kabelovodů v Praze a v jiných městech republiky.

Závod 06 - ředitel pan Ing. Zdeněk Matyáš.
Vznikl v roce 1985 se sídlem ve Vizovicích a zabýval se výrobou zářezových konektorů, kleští na spojování kabelových žil, kabelových stojanů a nástrojů k odizolování žil.

Období let "nedávno" minulých 1991-2008

Změny, k nimž ve společnosti došlo v listopadu 1989, měly zásadní vliv na celý podnik, který se v roce 1991 znovu přejmenoval na TMP-Telekomunikační montáže Praha. Ředitel pan Zdeněk Kabele odešel do penze a na jeho místo byl zvolen pan Ing. Pavel Veselý.

V roce 1992 se vedení podniku stěhuje z Moravské ulice do areálu v Ďáblicích.

V rámci I. kola kupónové privatizace se TMP dne 1.5.1992 stává akciovou společností a tvoří ji tři závody Praha, Zlín a Vizovice. Závod v Praze se pak dělí na tři divize, které vznikly přeskupením činností třech pražských závodů do:

Dl - spojovací a přenosová technologie, ředitel pan Ing. Jan Koukl
D2 - dálkové a místní sítě, ředitel pan Milan Švanda
D3 – sdělovací a signalizační systémy, ředitel pan Jiří Pertl.

V souvislosti s těmito organizačními změnami došlo k odchodům pracovníků, kteří si uvědomili, že podnikání má nyní zelenou a založili si vlastní podniky. Ty se, po jejich rozjezdu, staly konkurenty TMP. Nejúspěšnějším z nich byli pánové Miloš Fišer a ing Jan Novák, kteří založili v roce 1992 společnost SITEL spol. s r.o.

Zásluhou pana Ing. Salače přešlo zastoupení firmy Wandel und Golterman od 1. 4. 1998 k TMP. Firma WG, založená již v r. 1923, měla hlavní vývojové, výrobní a servisní centrum v Německu, v městečku Eningen. U nás byla známa kvalitními špičkovými přístroji a díky technicky fundovaným českým pracovníkům i spolehlivým servisem pro všechny uživatele. Jejich spolupráce s výrobními složkami divizí byla velmi přínosná a velmi často řešila rychle složité technické problémy výstavby.

Majitelem podniku se, po velké kuponové privatizaci a po získání většinového balíku akcií, stává skupina PPF.
Globalizace telekomunikací, k níž po změně poměrů došlo, měla svůj odraz i v práci podniku, který, kromě převzetí zastoupení AT&T v oblasti strukturované kabeláže Systimax, již od roku 1993 úzce spolupracoval s firmami Siemens, Alcatel, TTC Marconi, Ericsson, GPT, Philips, Optocone a později s Huawei, Motorola, HNS, BroadNet, Telenor, Teradyne, SPP, Acterna, Symmetricom, Cisco a mnoha dalšími.
TMP se snažil prosadit i na poli provozovatelů telekomunikačních sítí, ne sice přímo, ale účastí na nově založeném provozovateli internetového připojení – firmy InWay a.s., kde získal akciový podíl. Zařízení bylo umístěno ve vile, kterou TMP koupil v roce 1997 a později kompletně zrekonstruoval. Koncem roku 2005 koupil společnost InWay dnes úspěšný operátor Dial Telecom.
Koncem devadesátých let telekomunikační boom zvolna končil a rozsahem velké stavby se již prakticky nerealizovaly. Protože na malých stavbách TMP s malými firmami již nemohl konkurovat, byly zpracovány a postupně upřesňovány nové strategie a došlo k výrazné redukci kapacit v oblasti výstavby klasických telekomunikací. V roce 1997 tak zaniká závod 04 ve Zlíně, pracovníci divize 3 se rozcházejí do ostatních divizí. Závod ve Vizovicích byl prodán v roce 2000 soukromému subjektu Rostra s.r.o.

Majitelé, po získání majoritního balíku akcií, zrušili jejich obchodovatelnost a za zbytkovou hodnotu podniku vyplatili drobné akcionáře. Dne 1.3.1999 je jmenován obchodně technickým ředitelem Ing. Pavel Hlavinka a TMP se pak rozdělili na TMP a TMP Mobil, do kterého byla převedena výrobní část podniku. Ten se po několika měsících přejmenoval na Vegacom a.s. (18.8.1999 podle zápisu u Městského soudu v Praze). Organizační změna pak byla provedena k 1.1.2000.
Vegacom v roce 2003 zakoupil od slovenského Telecomu jejich montážní podnik Telemont a další malý podnik, zabývající se privátními sítěmi.

V roce 2004 byly vyhlášeny plány dalšího rozvoje a podnik prošel řadou "reorganizačních" změn. Dne 1.července 2004 byl pan Ing. Pavel Hlavinka jmenován výkonným ředitelem podniku a pod jeho vedením byl sestaven vrcholový restrukturalizační tým (VRT) pro přípravu přechodu na novou organizační strukturu a byl dohodnut termín pro předání funkce generálního ředitele panem Ing. Pavlem Veselým panu Ing. Pavlovi Hlavinkovi na 1.1.2005.
V roce 2005 se slavilo 80. výročí založení podniku. K 1.1.2005 odešel generální ředitel pan Ing.Pavel Veselý do funkce předsedy dozorčí rady společnosti a novým generálním ředitelem TMP byl jmenován pan Ing. Pavel Hlavinka. Byla vytvořena nová divize D3 Networking & Solutions. Vegacomu se podařilo zřídit zastoupení v Rusku Mediumstroj.

K 1.1.2006 měla společnost tuto finální podobu:

V říjnu 2006 byl jmenován tým, jehož posláním bylo připravit přestěhování společnosti z lokalit Ďáblice a kolokačního centra na Viničných Horách do jiného nebo jiných objektů a to k termínu březen 2008.

Začátkem roku 2007 se divize 3 sloučila s divizí 2 a nově se jmenovala ICT (informační a komunikační technologie) a bylo vypsáno výběrové řízení na poskytovatele nájmu pro nové sídlo společnosti. Pro rychlou výstavbu nového hostingového centra byla vytipovaná lokalita Šárka (areál bývalé Aritmy v Praze 6). Ve stejnou dobu se majitel rozhodl společnost prodat. Za tím účelem v září 2007 rozdělil společnost na Vegacom a.s. a Vegareal, a.s., což znamenalo, že veškeré nemovitosti byly od výrobní části podniku odděleny a výrobní část podniku byla nabídnuta k prodeji. Koncem roku byl zahájen prodej společnosti Vegacom firmě ELTODO, a.s. a zároveň proběhlo přestěhování technologie z Viničních hor do nového Datového centra Šárka v Lužné ul.

Ke dni 1.2.2008 měl Vegacom 630 pracovníků. V 1. čtvrtletí byl dokončen prodej firmě ELTODO, a.s. K přestěhování sídla firmy z Ďáblic do areálu na ulici Kolbenovave došlo ve dnech 29.5.-1.6.2008 .
Od 1.ledna 2008 byl novým majitelem jmenován do funkce generálního ředitele Vegacom, a.s. pan Ing. Ladislav Mahn a 31.1.2008 v 16:36hod. opustil Vegacom původní ředitel pan Ing. Pavel Hlavinka.

V roce 2015 byla zahájena demolice budov sídla podniku v Ďáblicích obr.1-12

Vývoj technologických oborů

O počátcích stavební činnosti Společnosti máme díky záznamům pana Benetky velmi podrobné informace o průběhu hlavních staveb. Pro ilustraci uvádíme :
Souběžně s procesem zakládání Společnosti pro stavbu dálkových kabelů již probíhaly projekční práce a následně vlastní zahájení stavby DK Praha – Kolín. Výkopové práce byly zahájeny 18.8.1925, následovaly montážní práce a měření a celý úsek byl předán 29.5.1926. Ihned poté byly zahájeny práce na úseku Kolín – Jihlava – Brno – Bratislava. Výstavba pak probíhala v termínech 10.5.1926 – 15.4.1928. Dne 1.4.1926 byla mezi ČSR a Německem v Berlíně, uzavřena dohoda o stavbě dálkového kabelu Praha – Drážďany, který byl realizován od září 1926 do listopadu 1927. Tím došlo k 1. mezinárodnímu připojení ČR do evropské sítě.
V termínech 22.5.1928 – 26.10.1928 byla provedena pokládka, montáž a měření DK Praha - Holoubkov – Bor s napojením do Norimberka. Fotografie z prohlídky trasy je na obr.2-4.
Protože organizační, hmotné a personální podmínky byly vznikem Společnosti pro stavbu dálkových kabelů zajištěny, probíhala výstavba meziměstských kabelů již svižnějším tempem. Přehled o postupu pokládek DK v období od května 1928 do roku 1937 je následující:

Kabel Praha – Liberec byl prvním kabelem, který byl kompletně vybudován vlastními silami bez dohledu zahraničních firem.
Rozsah sítě dálkových kabelů v roce 1928 v Čechách i na Slovensku je vidět na obr.2-5. Fotografie z pokládky kabelu Brno-Olomouc jsou na obr.2-6.

Je třeba si uvědomit, že po výstavbě dálkových kabelů zajišťovala "Montážka" rovněž údržbu a opravy položených kabelů a to až do 31.12.1953, kdy byly tyto činnosti předány Správě dálkových telekomunikačních spojů Praha.

Pokládka kabelů a jejich montáž
Výkopové práce byly z počátku realizovány formou najímání místních pracovníků, teprve v pozdějších letech měla firma kádr svých zaměstnanců. K subdodavatelské formě se znovu vrátila v 90. letech. V 60. letech se podstatně rozšířila mechanizační základna a ubylo tak podílu ručních výkopových prací. Nejproduktivnější byl pokladač kabelů, který vlastně odstranil výkopové práce a kabely ukládal přímo do potřebné hloubky. Zejména přechody vodních toků tak byly realizovány velmi progresivním způsobem. V 90. letech se plně rozvinula technika optických kabelů a tak byly do země ukládány jen PE trubky, do nichž se pak optický kabel zafukoval. Ve větších městech byly zbudovány kabelovody a kabely se do nich přímo zatahovaly, což byla výrazná úspora ručních zemních prací. Nedílnou součástí zemních prací bylo i podrobné mapování položených kabelů a následná výroba tzv. knihy plánů, která pak byla zcela nezbytnou pro činnost pozdějšího vlastníka kabelů.

Montážní práce byly prováděny od počátku v systému Standard Elektric, což byla z dnešního pohledu velmi náročná práce nejen pro montéry, ale i pro měřicí techniky. Náročná byla v tomto systému i montáž (a ukládání) pupinačních skříní po každých 1830m délky kabelového vedení. Postupem doby s rozvojem vf techniky se na kabely montovaly vícekanálové systémy. To přineslo nutnost ukládání do země v trase kabelů skříně pro zesilovací systémy tzv. "bunkry".

Od roku 1959 začíná éra kabelů koaxiálních, jejichž montáž byla náročná zase jinak. I zde bylo nutno ukládat do země v pravidelných odstupech "bunkry" pro zesilovací zařízení. Součástí montáže se stala i pneumatická ochrana kabelů přetlakem plynu. Zcela nedílnou součástí montáže je i závěrečné měření, které dokládá a odběrateli potvrzuje kvalitu montážních prací a dosažení předepsaných parametrů.

Od 90. let přišla opět zcela nová technika montáže kabelů optických a montáž klasických kabelů začala pomalu upadat v zapomnění.

Montáže přenosových systémů
Po roce 1945 byly v naší telekomunikační síti používány trofejní FDM přenosové systémy Tfb (1+1 kanálů), Stutgart (10 kanálů), MG15 (15 kanálú) a později i tuzemský systém NT1+1. Trofejní systémy byly určeny i pro vzdušná vedení a "Montážka" se na jejich instalaci asi nepodílela. Rozhodně se podílela v 50. letech a začátkem 60. let na výstavbě Národního okruhu pro nějž dodavatelem vf symetrických kabelů s papírovou isolací a elektronkového FDM přenosového systému NTK12/24 byl tuzemský průmysl.

Když jsem nastoupil k "Montážce" jako absolvent ČVUT oboru telekomunikační technologie instalovali jsme první tranzistorový systém KNK6 z Tesly Strašnice. Ten byl schopen přenášet po depupinovaném páru šest telefonních kanálů zesilovaných v podzemních kontejnerech. Současně se v ČSR instaloval mezinárodní systém na koaxiálním kabelu dodaný z SSSR označený K1920. Přenesl na mezinárodním spoji Berlin-Praha-Waršava-Moskva 1920 telefonních kanálů. Analogové systémy byly potom dodávány jednak z NDR a z větší části z Maďarska od firmy Telefongyar-Budapest. Jejich přenosová kapacita postupně narůstala. Systém BK300N přenesl po symetrickém kabelu 300 telef. kanálů. Z NDR byl dodán na koaxiální kabel systém VLT1800, který byl transistorovanou verzí systému K1920 (SSSR).Od maďarského výrobce byl instalován na středním koaxiálním kabelu systém BK2700 s kapacitou 2700 analogových kanálů.

Před rokem 1960 byl v republice provozován elektronkový systém NTK 12/24 instalovaný na Národním kabelovém okruhu který spojoval nejdůležitější města republice. V roce 1969 bylo rozhodnuto zvýšit jeho kapacitu s využitím stávajícího kabelu. Vzorově byl vybrán systém Philips z Holandska, který v úseku Králiky-Šumperk potvrdil možnost dobrého vyrovnání přeslechových parametrů symetrického kabelu pro 60-ti kanálový systém. Dodavatelem pro celý okruh byl (z politicko-ekonomického důvodu) vybrán maďarský výrobce systému BK60.

Epizodicky, zejména pro zvláštní účely, byly v 70. letech položeny v Čechách vf symetrické kabey se styroflexovou isolací a vystrojeny FDM systémy ETF, UTF a V60/120 z NDR. Začátkem 70. let byl v rámci projektu RMP (Rozvod Modulace po Praze) v úseku TV studio Kavčí Hory a TV vysilač Petřín na malém koaxiálním kabelu instalován elektronkový přenosový systém TVOK21 z NDR (VEB Studio Technik Berlin). Ten umožňoval přenos barevného TV signálu šíře 5MHz. Pracovníkům MPSP se podařilo i přes absenci vhodné měřící techniky nastavit požadované hodnoty diferenciálního zisku a fáze i na kabelovém systému. Tím bylo možné zahájit vysílaní barevné TV v ČSSR. V roce 1978 pro MEA78 (Mistrovství Evropy v lehké Atletice 1978) byl mezi Strahovským stadionem a telefonní ústřednou Smíchov nasazen PCM systém 1.řádu BK30/32 z MLR. Jednalo se o prvé nasazení komerčního systému v ČSSR. Pro úplnost je nutno uvést, že byl nasazen jen jeden systém, proto nebyl řešen výběr párů.

Další vývoj se radikálně změnil nástupem digitálních technologií koncových multiplexů a optických přenosových systémů provozovaných na jednovidových optických kabelech. Tato změna přichází po roce 1989 a přináší technologie západoevropských výrobců (AT+T, Siemens, Alcatel, GPT a j.). První digitální systém na optickém kabelu (tehdy ještě mnohovidový) dodala francouzská společnost Alcatel. Z Holandska byl dovezen systém na digitální využití malého koaxiálního kabelu.

Hlavní rozvoj přišel s využíváním nově položených optických kabelů a multiplexního schématu SDH (synchronní digitální hierarchie). Prvním dodavatele byla firma AT+T z Holandska, později také anglická GPT. Těmito systémy byla pokryta telekomunikační síť s dostatečnou přenosovou kapacitou pro tehdejší telefonní služby.
Rozvoj datových služeb vyžadoval další navyšování přenosové kapacity. To se podařilo úspěšně řešit novou technologii využívající vícenásobně optické kabely. Přenosové systémy DWDM a optické zesilovače přenášejí prakticky jakoukoliv potřebnou kapacitu dnes známých služeb.

Masivní rozvoj digitální synchronní sítě si vyžádal (pro jejich bezchybné propojování) vytvoření a vhodné konfigurování synchronizační subsítě. Zde jsme měli velkou technickou oporu v zastoupení dodavatelské společnosti JDSU u nás.

Na závěr bych hodnotil, že jsme začali instalovat v roce 1963 systém s 6 telefonními kanály na jednom páru a dnes předáváme do provozu přenosové systémy 100 Gb/s na jedné z 80 vlnových délek na dvou vláknech optického kabelu. Pracovníci MPSP byli svými znalostmi, manuální zručností a přístrojovým vybavením vždy na špičce tohoto oboru.

Výstavba ústředen
V období 1925 - 1948 prováděly montáže telefonních ústředen soukromé firmy vyrábějící tyto technologie. Po druhé světové válce pak došlo k jejich znárodnění a současně k delimitaci jejich montážních složek do jedné firmy Montážního podniku spojů Praha. Potom tyto instalace zajišťovala firma MPSP/TMP samostatně, nebo pod šéfmontáží pracovníků výrobců.
Výrobou technologie ústředen v tuzemsku byl pověřen podnik Tesla Karlín, který vyráběl veřejné ústředny P51 (původně Siemens A29) – synchronní se čtvercovými a otočnými voliči (ústředny 1. generace). Ty se montovaly do konce roku 1970, kdy se přešlo na technicky vyspělejší asynchronní ústředny 2. generace, které zajišťovaly propojování pomocí křížových spínačů a registrů pro záznam a analýzu čísel. Byly to: v Tesle vyráběné systémy pro lokální sítě PK201, PK202, PK21, PK22, a MK611 pro meziměstské sítě, v krajských městech budované velké meziměstské ústředny ARM 201/4 vyráběné v Maďarsku firmou BHG Budapest pod licencí LM Ericsson a kapacitně menší systémy E10, ATZ63 a ATZ64 (cca 600 přípojek) montované převážně ve střediskových obcích.

Pro mezinárodní provoz sloužila ústředna MN60, umístěná v Praze 3, Fibichova ul. Tu pak nahradila ústředna 3. generace AKE (Švédsko) s kódovými spínači a centrálním programovým řízením, která se začala montovat v roce 1978 v ÚTB Praha.
V roce 1992 v rámci programu DON (Digital Overlay Network), se začaly montovat ústředny 4. generace (digitální) od dvou dodavatelů a to EWSD od firmy Siemens a S12 od fy Alcatel, které pak postupně nahrazovaly předchozí technologie 2. a 3. generace.

Průmyslové rozvody, zabezpečovací systémy a pobočkové ústředny
Brzy po válce, v rámci obnovy, rozvoje a modernizace hospodářství vznikaly požadavky na výstavbu průmyslových rozvodů, v rámci kterých by byly řešeny otázky vnitřní komunikace, zabezpečení a ochrany podniků, průmyslových staveb, správních budov, bank, kulturních objektů, později pak obchodních a kongresových center a bytových komplexů.
Ochrana objektů byla zajišťována instalací systémů EZS (čidla, ústředny, centrální pulty ochrany - CPO) převážně od výrobce Tesla Liberec, později Jablotron. Do této oblasti patří rovněž systémy vstupové, vjezdové, docházkové, kamerové, nouzová osvětlení, akustické (sirény, zvonky) a světelné alarmy a dále výstavba velínů a studií.

V rámci EPZ byl montován zejména systém Cerberus - Švýcarsko (MPSP získal jeho zastoupení) zajišťující ochranu před vznikem požáru a spočívající v montáži a zakabelování čidel na ústřednu s vyvedením alarmních hlášení na CPO.
Analogové systémy všech těchto zařízení byly po roce 1989 nahrazovány digitálními. Především s masivním nástupem výpočetní techniky se, místo dosud používaných klasických nf kabeláží, začala používat strukturovaná kabeláž (Systimax a další) umožňující přenos digitálního i analogového signálu a tvořící rovněž základní prvek infrastruktury lokálních počítačových sítí – LAN.

V rámci telekomunikací byla prováděna výstavba pobočkových ústředen, tuzemské výroby (GWN, ÚTU, USH5/25, USH60 a USR1/10) i zahraniční výroby - BLR, MLR (RA, CA, UK10, UK11 a UE) a Švédska (AKD), včetně kabelových rozvodů a osazování příslušných telefonních přístrojů. Po roce 1992 se začaly montovat digitální pobočkové ústředny od zahraničních výrobců AT&T, Siemens, Alcatel, Kapsch, atd. a z tuzemska 2N.

Montáže radioreleových systémů
Distribuce signálů televizního vysílání a potřeba zajistit telekomunikační provoz do velmi obtížně přístupných lokalit, tedy všude tam, kde by výstavba kabelů nebyla realizovatelná, nebo by byla velmi nákladná, byly možné realizovat jen prostřednictvím rádio reléových (rr) spojů. Pro výstavbu těchto typů spojení bylo v šedesátých létech zřízeno u "Montážky" - závodu 01, samostatné výrobní středisko. Do jeho čela byl jmenován pan Milan Lidický. Ten vychoval kolektiv pracovníků, který byl schopen autonomně realizovat výstavby jednotlivých staveb a akcí od projektů, materiálového a logistického zajištění až po předání objednateli a to s minimálními nároky na součinnost ostatních složek podniku. Hlavním odběratelem byl především podnik Správa radiokomunikací, do jehož působnosti spadalo zajištění distribuce rozhlasových a televizních signálů.

Technologie, které "Montážka" montovala, byly zpravidla vybírány a dodavatelsky zajišťovány jednotlivými investory převážně z produkcí výrobních závodů zemí "východního bloku". Nejčastěji to byl z NDR rr systém RVG 958 nebo 960 (Lipsko Radeberg) a příslušné multiplexy (Berlín Lipsko), z MLR od firmy Orion, ale i z dovozu Marconi a NEC. Začátkem 60. let byl pro Správu radiokomunikací zřízen 4 GHz rr systém R600 (Vesna), který sloužil k distribuci TV signálu. V roce 1968/69 prováděla "Montážka" doplnění telefonního stvolu s kapacitou 600 telefonních kanálů.
Pro Správu dálkových kabelů se průběžně stavělo a bouralo původně stacionární zařízení fy Farinon Kanada, sloužící k telefonímu připojení různých sportovních událostí.

Montáž technologie pro zajištění mezikontinentálního spojení pomocí orbitálních sovětských satelitů (dovoz ze Sovětského svazu) jsme zajišťovali v rámci stavby Interkosmos v lokalitě Sedlec-Prčice. V devadesátých létech byla tato stanice přebudována a sloužila pro stacionární satelity USA. V zahraničí to byla výstavba rr trasy s digitálním zařízením NEC (Japonsko) v Sýrii, zajišťující přenos telemetrických údajů mezi úpravnou plynu na Iráckých hranicích přes Syrskou poušť do továrny na umělá hnojiva v Homsu.

Nástup mobilních telefonů znamenal pro středisko výstavbu první stacionární stanice systému NMT na Žižkovském vysílači. Po roce 1989 a s nástupem digitálních technologií a mobilních telekomunikačních služeb jsme zajišťovali výstavbu rr spojů pro připojení základnových stanic (BTS) jednotlivých mobilních operátorů Eurotel (O2), T-mobil a Oskar (Vodafone).
Po roce 2000 byli hlavními zákazníky mobilní operátoři a to T-Mobil se sítí Minilink a Eurotel (později O2) se sítí SDH.

Kolem roku 2008 proběhla v divizi reorganizace a zaměstnanci UKV střediska byli rozptýleni do různých pracovních skupin.

Výstavba tvárnicových tratí
Protože zvyšování přenosových kapacit v místních i vyšších úrovních telekomunikačních sítí nebylo možné formou klasických výkopů a pokládek kabelů, bylo rozhodnutím vlády v roce 1973 uloženo rezortu spojů rozšířit kapacity kabelovodů (kolektorů a tvárnicových tratí). Výstavba byla uplatňována u velkých stavebních firem (malá stavební výroba prakticky neexistovala), které prioritně směrovaly své kapacity na výstavbu velkých staveb, mnohdy tzv. vládních úkolů. Vedení podniku se proto v osmdesátých letech minulého století (1975) rozhodlo posílit kapacity v této oblasti a zřídilo samostatnou organizační složku „Provoz výstavby kabelovodů“ (vedoucí pan Vlastimil Barták). Tato složka byla vybavena moderní mechanizační technikou (např. pro provádění podzemních tras pod frekventovanými komunikacemi byl zakoupen anglický razicí štít REES, který tuto práci značně usnadňoval).

Měřící technika
Pro potřeby instalace telekomunikačních systémů se společnost již od počátku vybavovala měřící a testovací technikou, která zajišťovala kvalitu předávaných projektů. V roce 1998 přešlo zastoupení špičkového světového výrobce od SPT-Telecomu k naší společnosti. Zastoupení firmy Wandel und Golterman (později se změnou vlastníka různě přejmenované - dnes JDSU) přinášelo společnosti výhody ekonomické i technické. Řada dodavatelů telekomunikačních systémů tuto skutečnost hodnotila velmi vysoko a často to byl jeden z významných vlivů, který nám přinášel výhodné zakázky. Prostřednictvím toto zastoupení přicházela do ČR také většina komponent pro synchronizaci systémů v digitálních sítích.

Projektování v telekomunikacích
Při vzniku MPSP v šedesátých létech bylo zřízeno projektové oddělení, jako nástupce Kabelové projekční kanceláře a zároveň byla rozšířena jeho činnost na projektové práce pro výrobní náplň nově vzniklých závodů. Kromě projektů na výstavbu dálkových kabelů zajišťovalo oddělení rovněž projekty na výstavbu místních kabelů, vnitřních zařízení zesilovacích stanic, výstavbu pobočkových i státních ústředen, EZS, EPS a průmyslových rozvodů.
Pracovníci projektových složek museli být na vrcholu technických znalostí, byli mezi prvními, kteří přicházeli do styku s novými technologiemi a museli se orientovat v normách, předpisech a platných zákonech. Proto pro ně podnik, v režii OTR (oddělení technického rozvoje), které sledovalo nejnovější trendy ve vývoji telekomunikací, organizoval odborná školení, která prováděli pracovníci OTR buď sami, nebo je zajistili v tuzemsku či v zahraničí. Školení týkající se předpisů norem a zákonů provádělo právní oddělení (pan JUDr. Jaroslav Štraus).

Výroba laminátových objektů
Závod vznikl z původní panelárny ve Zruči n. Sázavou v roce 1965. Změnil technologii a začal vyrábět sklolaminátové objekty obr.2-18 pro telekomunikační, drážní a poštovní provozy. V 70. letech vyvinul polopodzemní neobluhovanou stanici pro koaxiální systémy typu VLT a BK, která splňovala náročné požadavky na hermetičnost a teplotní stabilitu. V roce 1975 byl závod od TMP delimitován.

Závěr

V této části jsme se snažili popsat v historickém sledu organizační, personální a technologické změny, kterými společnost procházela. Naším cílem není zpracovat historickou studii (i když tento telekomunikační obor by si ji jistě zasluhoval), ale shrnout informace o firmě, kde jsme strávili podstatnou část našeho života a která se velmi významně podílela na stavu telekomunikační infrastruktury nejen doma v ČR, ale i v zahraničí. Stránky končíme dobou, kdy ji poslední majitel společnosti (investiční společnost PPF) prodal, což bylo jeho záměrem od počátku. Pod takovým tlakem vlastníka nelze v technologicky složitém a rychle se rozvíjejícím oboru směrovat společnost v silně konkurenčním prostředí ke srovnatelně úspěšným krokům a pozicím jako v minulosti.